O klezmeru

Hudba provází židovský národ od nejstarších dob, jak o tom máme zprávy z Bible. Již tam existovala skupina profesionálních hudebníků, jejichž úkolem bylo doprovázet jak světské, tak náboženské slavnosti, a bez jejich produkce se neobešla žádná událost. A svou lásku k hudbě tento národ neztratil, ani když byl po rozboření Chrámu rozptýlen do různých končin světa.Všude kam Židé přišli, provázeli je jejich muzikanti, kteří uchovávali ve svém výrazu vždy něco typicky židovského, a přitom byli natolik vnímaví, že se neubránili hudebním vlivům oblasti, ve které právě pobývali.

Když pak ve východní Evropě vznikla svébytná aškenázská židovská kultura, opět měli židé po ruce, stejně jako v dávné Palestině, svého muzikanta. V synagoze přednášeli liturgické písně chazani, ale po svatbách (a slavnostech) v celé východní Evropě vyhrávali pro své souvěrce, i pro toho, kdo dobře zaplatil, klezmeři - profesionální židovští hudebníci (dříve slovo klezmer označovalo hudební nástroj, muzikantům se říkalo lejconim, jednotné číslo lejc). Dnes se slovem klezmer označuje celý hudební žánr.

Klezmer - muzikant - byl hrdý nositel hudební tradice, která si uchovala svůj dávný ráz, vstřebávala však také vlivy polské, ukrajinské a rumunské lidové hudby i vlivy jiných kultur (například řecké, turecké atd.). Ale i tento převzatý repertoár byl hrán klezmery naprosto jedinečným způsobem, ve kterém se jakoby odrážela ranní modlitba v Jeruzalémském chrámu. Jejich tóny doprovázely celou svatbu, třeba rituální "kaleh bazetsn",(nastolení nevěsty), nebo pochod "fun der khupe" (od svatebního baldachýnu) i následující veselé tance na svatební hostině. Melodie neustále kolísaly mezi pocitem smutku i radosti, jako by upomínaly na přísloví: "Pokud jsi moc smutný, vzpomeň si na přikázání být veselý a pokud jsi moc veselý, vzpomeň si na zboření Chrámu."

Tuto jedinečnou hudbu a kulturu, i přes její rozkvět v 19. století, dokonale pohřbila první polovina století dvacátého. Nebyla to jen 2. světová válka, která mnoho židů z východní Evropy vyhnala do Ameriky a zbytek zahubila, své ještě před tím udělaly také pogromy a působení ruských carů a poté bolševiků. I když se začátkem 20. století podařilo klezmerům v Americe nahrát na desky část repertoáru, který znali z východní Evropy, došlo v "Novém světě" k postupnému odtržení klezmerské hudby od náboženských tradic (svatby, slavnosti), což byl její konec. Dnes již můžeme pouze naslouchat nejstarším nahrávkám a inspirovat se jen k napodobování a postupnému oživování umění těchto vynikajících muzikantů, kteří, jak říkali, "četli noty přímo z nebe".

"Jaký klezmer, taková svatba!," praví staré židovské přísloví. A jiné zase říká, že: "Židovské srdce jsou housle!" Létající rabín se snaží, aby jedinečný zvuk starého světa nedozněl.